DOUTNÍK JAKO NĚMÝ SVĚDEK DĚJIN

DOUTNÍKY A PŘELOM OBČANSKÉ VÁLKY

Prezident Lincoln navštěvuje generála George McClellana v Marylandu po bitvě u Antietamu v roce 1862. Doutníky sehrály v boji nepravděpodobnou roli. Generál Unie George McClellan se v telegramu zaslaném prezidentu Lincolnovi jen stěží ovládal. Bylo 13. září 1862 a prezident den předtím poslal telegram, ve kterém se obával konfederačního generála Stonewalla Jacksona, který překračoval řeku Potomac proti proudu u Williamsportu v Marylandu, nedaleko McClellanových pozic. "Prosím, nenechte ho vyváznout bez zranění," naléhal Lincoln."Mám před sebou celé povstalecké síly," odpověděl McClellan. "Myslím, že Lee udělal hrubou chybu a že za ni bude tvrdě potrestán. Mám všechny plány povstalců a chytím je do jejich vlastní pasti, pokud budou moji muži připraveni na mimořádnou situaci. Nyní mám pocit, že se na ně mohu spolehnout jako kdysi." Dechberoucí bujnost jeho vzkazu se nedala srovnat s ničím, co poslal předtím. Měl k tomu dobrý důvod. Toho rána dorazil McClellan s vojsky Unie do Fredericku v Marylandu. Vojáci z jeho 27. pěšího pluku z Indiany našli stinné místo k odpočinku podél linie plotu na farmářské louce, kde se před několika dny utábořila divize konfederátů. Když si sedli, aby si uvařili kávu, seržant John M. Bloss a kapr. Barton W. Mitchell odpočívali, když si Mitchell všiml objemné obálky v trávě. Zvedl ji. Uvnitř byly tři doutníky zabalené v úředně vypadajícím dokumentu, na němž stálo: "Velitelství armády Severní Virginie, zvláštní rozkazy, č. 191." Byl datován 9. září.

Osudná kopie jako cestovní humidor

V dokumentu byly podrobně popsány konfederační pochodové rozkazy. Neexistuje žádná zpráva o tom, jaké druhy doutníků byly přiloženy a co se s nimi stalo, ale dokument putoval po velitelské hierarchii. Generál Samuel Pittman poznal, že majestátní rukopis patří jeho kolegovi z předválečné armády Robertu Chiltonovi, generálnímu adjutantovi Roberta E. Leeho, který velel Armádě Severní Virginie, nejsilnějšímu z konfederačních vojsk. Když viděl, jak bude jižanská armáda rozdělena do pěti divizí a rozmístěna asi osm mil od sebe v třicetikilometrové oblasti podél řeky Potomac, McClellan se škodolibě zaradoval: "Teď už vím, co mám dělat. Tady je papír, s nímž, pokud se mi nepodaří Bobbyho Leeho vypráskat, budu ochoten jít domů." Je záhadou, jak se kopie ztratila. Dne 9. září Chilton zhotovil na velitelství armády šest kopií Zvláštního rozkazu č. 191, které měl doručit vůdcům Konfederace. Pro kurýry bylo jejich doručení rutinou; v bezprostřední blízkosti Fredericku tehdy tábořila téměř celá armáda. Podle Josepha Glatthaara, autora knihy General Lee's Army, je jednou z teorií, že kopie zabalená s doutníky mohla vypadnout z kapsy některého důstojníka.

Bitva u Antietamu

Co se stalo poté, není žádnou záhadou. Momentální situace byla příznivá pro Konfederaci, protože Lee, čerstvě po vítězství u druhého Bull Runu ve Virginii - kde Unie utrpěla více než 13 000 ztrát oproti 8 000 ztrátám Konfederace - vpochodoval 3. září se svou 55tisícovou armádou do Marylandu. Lee řekl Jeffersonu Davisovi, prezidentovi Konfederace, že nejlepší šancí na vítězství je znovu udeřit, dokud je nepřítel "oslaben a demoralizován". Věřil také, že mnoho jižanů považuje Maryland za otrokářský stát, který se touží připojit ke Konfederaci. Čtyři dny po nálezu doutníků, 17. září, začala u Sharpsburgu v Marylandu bitva u Antietamu (na jihu známá jako bitva u Sharpsburgu). Historikům se při pouhé zmínce o Antietamu vybaví nejkrvavější den válečných operací v americké historii, kdy bylo zabito nebo zraněno více než 22 000 vojáků Severu a Jihu. Průběh této bitvy změnily plány nalezené u trojice doutníků. Podle historika občanské války Bruce Cattona žádný generál před McClellanem "nikdy nedostal tak spravedlivou šanci zničit protivníkovu armádu kus po kuse". Štěstí se obrátilo. Je sporné, zda McClellan využil výhodu, kterou mu poskytl James McPherson, když ve své knize Battle Cry of Freedom (Bojový pokřik svobody) trefil to, co nazval "vojenským jackpotem všech dob": Občanská válka. Navzdory jeho vzkazu Lincolnovi, že "nesmí ztrácet čas", trvalo 18 hodin, než se jeho vojska dala do pohybu. Byl pověstný tím, že nadhodnocoval velikost nepřítele, někdy až dvojnásobně či trojnásobně. "Ve svém iluzorním světě věčně čelil přesile nepřátel," napsal historik Stephen Sears, když vysvětloval McClellanovu psychiku v knize Krajina zrudla: Searlan v knize The Battle of Antietam (Bitva u Antietamu). Proto McClellan dával přednost opatrnosti před agresivitou, i když měl výhodu. Je snadné vykreslit ho jako pravý opak jeho protivníka Leeho, který vždy riskoval. "Bál se riskovat neúspěch, a tak neriskoval nic," napsal McPherson. McClellan se nacházel pouhých 12 mil od nejbližší konfederační divize v South Mountain v Marylandu. S přesilou (snad třikrát větší než nepřítel) McClellan nejprve zaútočil na South Mountain. O tři dny později bitva skončila. Mrtvoly ležely na mrtvolách. Poručík Unie, který vedl pohřební výpravu, kde jeho pluk (57. newyorský) bojoval, popsal mrtvé "ve všech možných stavech zmrzačení, bez rukou, nohou, hlav a střev a ve větším počtu než na kterémkoli poli, které jsme předtím viděli".

Na vítězství a vyhlášení se podílely doutníky

Lee ustoupil přes řeku Potomac zpět na jih. Lincoln předtím telegrafoval McClellanovi: "Bůh vám žehnej a všem s vámi. Zničte povstaleckou armádu, pokud to bude možné." McClellan však v domnění, že nepřítel má početní převahu, a stále obestřen opatrností, Leeho nepronásledoval. Místo toho se vyhříval v záři vítězství. "Ti, na jejichž úsudek spoléhám," napsal své ženě, "mi říkají, že jsem tu bitvu vybojoval skvěle a že to bylo mistrovské dílo..." (pozn. red. Cítím jistou hrdost na to, že jsem s poraženou a demoralizovanou armádou tak naprosto porazil Leeho ... No, věřím, že jednou mi dějiny dají za pravdu." McClellanovo odmítnutí zasadit rozhodující úder zoufale zraněnému nepříteli však Lincolna natolik rozzlobilo, že generála nakonec propustil. Nakonec převzal vládu za Sever Ulysses S. Grant.
Přesto McClellanovo vystoupení na poli v Marylandu změnilo směr války. Kvůli Antietamu a Leeově neschopnosti přenést válku na Sever nechtěly Anglie a Francie uznat Konfederaci jako stát. Výsledek také umožnil Lincolnovi vydat jen o několik dní později, 22. září 1862, Proklamaci o osvobození. Předtím se k tomu zdráhal kvůli sérii jižanských vítězství. Bitva u Antietamu sice nepřinesla tak úplné vítězství, jak si Lincoln přál, ale útočníci Konfederace byli odvráceni. "Bůh rozhodl tuto otázku ve prospěch otroků," řekl Lincoln poté. Poté přečetl návrh své předběžné Emancipační proklamace. Pokud se vzbouřené státy nevrátí do Unie během příštích 100 dnů, budou 1. ledna 1863 všechny osoby držené v těchto státech v otroctví "od té doby, od té doby a navždy svobodné".

DOUTNÍKY A ZLATO Z MOŘSKÝCH HLUBIN

Asi 160 mil od pobřeží Karolíny, uprostřed nelítostného, hurikánem zmítaného Atlantského oceánu, se 12. září 1857 potopila loď S.S. Central America do hloubky 7 200 stop a vzala s sebou hromady pokladů ze zlaté horečky. Uvnitř lodi, která se později stala známou jako "Loď zlata", se nacházelo 37 ručně balených kubánských doutníků čerstvě dovezených z Havany. Vrak lodi S.S. Central America, kdysi označovaný za "největší poklad Ameriky", byl nakonec objeven v roce 1988 a od té doby byly při různých expedicích, naposledy v roce 2014, vyzdviženy spousty vzácných artefaktů, zlata a ano, i těch doutníků. Tyto kubánské doutníky budou spolu s řadou dalších rarit a zlatých předmětů vydraženy 4. a 5. března v Renu v Nevadě. Vraky lodí jsou již dlouho opředeny zajímavou mystikou, a to jak zaslouženou, tak přehnanou. Mohou sloužit jako lákavý symbol minulosti a něčeho ztraceného, co čeká na objevení, nebo prostě jako dokonalá platforma pro rozvíjení fantazie. V případě tohoto vraku se však jednalo o tragédii s velkými následky, i když je to příběh, který jste pravděpodobně neslyšeli. Loď převážela mince, slitky, šperky a další předměty ze Zlaté horečky, které byly vytěženy v San Francisku, a směřovala do New Yorku, kde banky zoufale čekaly na její příjezd. Přibližně v této době začal ve finančním systému padat řetěz domina, který ničil důvěru, a v kombinaci s nedávným vynálezem telegramu se finanční panika začala šířit po americkém trhu rychleji než kdykoli předtím. Banky byly na této zásilce zlata, která měla posílit jejich rezervy, velmi závislé, ale bohužel ji mělo odnést moře. Mnozí se domnívají, že tato ztráta přispěla k panice z roku 1857, jedné z prvních finančních krizí v dějinách USA.

S.S. Central America

Kolik zlata bylo na palubě, je těžké přesně určit. Zveřejněný komerční náklad zlata měl v té době hodnotu 1,6 milionu dolarů, ale to nezahrnuje zlato, které na palubu přinesli cestující. Tato plavba byla běžnou trasou pro ty, kdo cestovali se zlatem z Kalifornie, zejména proto, že první transkontinentální železnice měla být postavena až v roce 1869. Bob Evans, hlavní vědecký pracovník projektu S.S. Central America, který se účastnil každé z misí na vyzvednutí zlata, říká, že množství osobního nákladu cestujících bylo v té době obvykle velmi podobné komerčnímu nákladu. Pokud by tomu tak bylo i v tomto případě, celková hodnota zlata na palubě mohla mít v dnešních dolarech hodnotu stovek milionů. Po přepravě po moři ze San Franciska do Panama City se náklad zlata přepravoval po železnici přes celou zemi (bylo to několik desetiletí předtím, než byl vyhlouben Panamský průplav) a poté se dostal na palubu lodi. S celkem 578 cestujícími a členy posádky na palubě vyrazila Loď zlata 3. září 1857 do New Yorku. Po krátké večerní zastávce v Havaně, kde si koupila doutníky, pokračovala v cestě na sever. Dne 9. září se loď ocitla v hurikánu u pobřeží Karolíny. Loď a její posádka bojovaly s bouří několik dní, utrpěly těžké škody a snažily se co nejlépe signalizovat nouzové signály ostatním námořním plavidlům, ale bez úspěchu. Ráno 12. září byla loď v zoufalém stavu a nabírala vodu, když ji spatřila loď Brig Marine. Zhruba 100 cestujících - většinou žen a dětí - se podařilo uniknout na zdravou loď pomocí záchranných člunů. Bouře se však brzy vrátila se zuřivostí, která loď S.S. Central America odvrátila od pomoci a zpečetila její osud. Ve 20:00 večer 12. září se loď ocitla na dně oceánu a vzala s sebou 425 cestujících a členů posádky, včetně chváleného kapitána Williama Lewise Herndona. Padesát přeživších vytáhla z vody norská loď Ellen a další tři byli vyzvednuti o týden později na záchranném člunu. Ačkoli tato tragédie zasadila americké veřejnosti zdrcující ránu, brzy se vytratila z obecného povědomí a do značné míry i z historie, neboť o pouhé čtyři roky později padly první výstřely na pevnost Fort Sumter, čímž začala americká občanská válka. Když v roce 1988 Tommy Thompson se skupinou badatelů nalezl loď na dně moře, zájem o ni opět vzrostl. Během expedic, které následovaly v následujících letech, a znovu v roce 2014 se začalo ze dna oceánu vynášet zlato v podobě tisíců čerstvě vyražených mincí 1857-S Double Eagles, dvacetidolarových mincí, slitků, šperků a mnoha dalších předmětů, spolu s množstvím dalších artefaktů.

Milovník doutníků John Dement

V roce 1991 objevili průzkumníci kufr cestujícího první třídy Johna Dementa, obchodníka, horníka a vojenského veterána z Oregonu. V kufru našli 37 kubánských doutníků, košile Brooks Brothers a pár pracovních kalhot pro horníky, o nichž se předpokládá, že patří k nejstarším oděvům Levi Straus, které kdy byly vyrobeny, a jsou nejstaršími známými džíny svého druhu z doby kalifornské zlaté horečky. V prvním kole dražby sbírky S.S. Central America, které se konalo na začátku prosince 2022, se jedna z košil Brooks Brothers prodala za 3 240 dolarů a pracovní kalhoty za neuvěřitelných 114 000 dolarů. Mezi prvními výpravami za obnovou a tou poslední v roce 2014 byly objeveny tuny pozoruhodných artefaktů, včetně pistole Colt Navy z roku 1851, lahví a nádobí, velkého zlatého slitku od významného sanfranciského mincovníka té doby, klíče od lodní místnosti s pokladem (prodané v prosincové aukci za 102 300 dolarů), lodní zvon o váze 268 kilogramů, brož z 18karátového zlata z období zlaté horečky s rytinou křemene a daguerrotypická fotografie mladé ženy z poloviny 19. století na kovové desce, které se přezdívá "Mona Lisa z hlubin".

Jak mohly doutníky přežít pod hladinou?

Zlato, zbraně a dokonce i džíny jsou jedna věc, ale jak mohou doutníky ponořené 7 000 stop pod hladinou moře přežít v nějakém rozpoznatelném stavu 130 let? "Doutníky jsou bezpochyby opravdovým zázrakem a je docela neintuitivní, že by přežily 134 let v mořských hlubinách. Skutečná kuriozita," říká Bob Evans, hlavní vědecký pracovník záchranných misí. Poukazuje na podmínky na dně Atlantiku, které přirovnává k "tmavé, vysokotlaké, slané, hlubokomořské lednici". Poznamenává také, že kufr, v němž byly doutníky uloženy, nebyl porušen ani otevřen a že jeho kožený plášť pomohl omezit cirkulaci vody. "Když jsme otevřeli Dementův kufr, uviděli jsme několik desítek doutníků, které byly položeny na oblečení a dalších věcech. Promočené a zkřehlé doutníky byly opatrně umístěny na síto ze skleněných vláken a v průběhu několika následujících měsíců pomalu sušeny mrazem, aby se uchovaly," říká. Bez ohledu na svůj vzhled nejsou tyto doutníky samozřejmě ve stavu, kdy by se daly kouřit. Jsou však zajímavé. Vykopávky lodi S.S. Central America byly po léta provázeny složitými právními problémy, ale nyní jsou předměty v rukou Dwighta Manleyho, bývalého sportovního agenta a nadšence do mincí, a společnost California Gold Marketing Group zakoupila práva na celé jmění, které zahrnuje všechny artefakty získané z jednotlivých expedic. Několik předmětů bylo věnováno muzeím nebo jiným institucím, včetně lodního zvonu, který váží více než 200 liber. Manley jej nedávno daroval Námořní akademii Spojených států amerických v Annapolisu ve státě Maryland. Zvon se připojil k 21 stop vysoké žulové soše velitele Williama Lewise Herndona, kapitána lodi S.S. Central America, která stojí v areálu akademie od roku 1860. Herndon zůstává jednou z nejuctívanějších postav námořní historie Spojených států. Jsou po něm pojmenovány dvě lodě amerického námořnictva a historické město v severní Virginii (Herndon, Virginia).
 

Photo: Shutterstock