DEN S PROFÍKY DOUTNÍKOVÉHO SVĚTA

DEN S PROFÍKY DOUTNÍKOVÉHO SVĚTA

Máte rádi prémiové značky doutníků CAO nebo vynikající Horacio V Classic?  Podívejte se s námi za dvěma pracovníky, kteří každý den ráno před svítáním vstávají a spěchají do továren, kde tyto skvosty vznikají. Unikátní reportáž sleduje každý krok profesionálního baliče doutníků a inspektorky jejich kvality, od zazvonění budíky až po polibek na dobrou noc. Co všechno krátká sonda do života lidí v tabákovém průmyslu odhalila a troufli byste si na podobný životní styl i vy?

KRISTIAN MARTINEZ: PERSPEKTIVNÍ PANAMSKÝ BALIČ

Do poslední vteřiny

Kristian Martinez nemá ráno času nazbyt. Každá vteřina je pro něj důležitá. Když se čtvrť, ve které žije, probudí za zvuků štěkajících psů a kokrhajících kohoutů, vstane, osprchuje se, oblékne a odejde. To vše během patnácti minut. Přesto odchází z domu jako velmi upravený mladý muž. Vycházíme ze vstupních dveří téměř zámeckého, nedokončeného domu, který sdílí se svými dvěma bratry a který je z nějakého důvodu vybaven množstvím mexických suvenýrů a plakátů z Aljašky na stěnách obývacího pokoje. Barevné klobouky se dělí o vertikální prostor v domě s obrázky tuleňů, medvědů a orlů bělohlavých. Jdeme dolů směrem k Panamerické dálnici, protože všude kolem ještě svítí venkovní světla na terasách. Kristian s podezřelou hrdostí zdraví každého, koho míjí, a těsně před půl sedmou ráno dorazíme na autobusovou zastávku. "Každý den jsem tu ve stejnou dobu," říká a usmívá se. "Všechno je to vypočítané do poslední vteřiny."

Majitel fabriky jako taxi

Čtyřiadvacetiletý mladík začal před čtyřmi lety pracovat jako balič v panamské továrně na doutníky Caribbean Cigar Factory, jedné z mála, ne-li jediné seriózní továrny v zemi. Vzhledem k tomu, že doutníková kultura není v Panamě zdaleka tak významná jako v mnoha sousedních zemích, Kristian před svým nástupem o doutnících nic nevěděl. "Absolutně nic a stejné je to v podstatě se všemi mými kolegy. Dokonce ani neznám nikoho, kdo by kouřil doutníky." Dřív pracoval na farmě svých rodičů, pěstoval kukuřici, ale pak mu doporučili tuhle práci, kterou vzal proto, aby si zaplatil univerzitu. Momentálně studuje angličtinu, takže tři večery v týdnu vozí majitel továrny David Reynaga Kristiana do nedalekého města David na pětihodinovou výuku angličtiny, což znamená, že se domů dostane kolem jedenácté hodiny. "Dělám to už pár měsíců a chtěl bych pracovat v cestovním ruchu, třeba na Panamském průplavu nebo jako turistický průvodce v hotelu. Tuto zemi navštěvuje hodně cizinců, takže pokud umíte anglicky, máte více příležitostí. Je prostě snazší získat dobře placenou práci."

Cesta do práce

O pár minut později přijíždí minibus a my nastupujeme. "Po mé cestě jezdí autobusy, ale vždycky jsou plné studentů, takže chodím sem pěšky," vysvětluje. Autobus skutečně není tak plný lidí a o deset minut později vystupujeme poblíž náměstí v centru La Concepción. "Tady si každý den kupuju snídani," říká Kristian, když si v malém občerstvovacím vozíku na rohu objednává kávu, grilovanou vepřovou kotletu a jakési smažené kukuřičné těsto. "Jím to o první přestávce v půl desáté dopoledne." Vracíme se na autobusovou zastávku a stejným autobusem, který z nějakého důvodu ještě neodjel, jedeme nahoru k továrně. Když dorazíme, je přesně sedm hodin. "Vidíš, vždycky na čas," říká a vyloudil další okouzlující úsměv.

Pracovní den baliče doutníků

Po zaškrtnutí se okamžitě posadí a začne pracovat. Nasadí si sluchátka a začíná balení. Interakce mezi spolupracovníky je zpočátku omezená a zdá se, že Kristian, stejně jako všichni ostatní, se rovnou pustí do svých povinností. "Když mi balíčkář podá doutník, zkontroluju ho, jestli jsou okraje v pořádku. Pokud ne, předám ho zpět buncherovi, aby ho opravil. Pak nanesu obal, který nakonec tvoří prezentaci doutníku." Podle něj je nejtěžší částí jeho práce ubalování torpéd. "Dlouho trvá, než nanesete finální wrapper, protože na konci musíte udělat kužel," vysvětluje, zatímco na špičce dělá kolečko s kouskem wrapperu, aby dokončil správný exemplář ve tvaru torpéda. Atmosféra v továrně je velmi uvolněná.

Druhá rodina

Větrák poskytuje potřebný vánek v jinak vlhkém prostředí a praskliny v polystyrenovém stropě odhalují nevyužívané horní patro této bývalé textilní továrny. Ve velkém skladu v zadní části továrny leží mezi rozházenými kartonovými krabicemi a několika starými stroji tabáky a vyřazené doutníky. Majitel se prochází kolem, zatímco zaměstnanci si tiše povídají, poslouchají hudbu a celkově se zdá, že spolu dobře vycházejí. "Všichni jsou to dobří lidé. Každý bydlíme jinde, takže se mimo práci moc nestýkáme, ale jsou jako moje druhá rodina," říká Kristian. Na konci dne se hlasitost konverzace zvýší. Horko a vlhkost se zvýšily a je zřejmé, že den se chýlí ke konci. Ve čtyři hodiny Kristian vyrazí, ale ještě předtím nás David Reynaga požádá, abychom si vyfotili jeho zaměstnance. Všichni vycházejí ven a pózují před továrnou, takže atmosféra je ještě žoviálnější a uvolněnější než předtím. Pěknou patnáctiminutovou procházkou přes barevnou a hustě zarostlou obytnou čtvrť s karibskou atmosférou se dostaneme do centra města. Po dvou krátkých zastávkách v obchodě s obuví a v železářství nasedáme na autobus a vracíme se do jeho čtvrti Veinti Enero, což znamená 20. ledna.

Společný rys: silná víra

"Upřímně řečeno, nevím, proč se to tu tak jmenuje. Musí to být nějaké důležité datum," vysvětluje s typickým selektivním zájmem mladého muže. Od pondělí do středy znamená výuku angličtiny, ale dnes je čtvrtek, což znamená čas na odpočinek. "Někdy se zastavím u kamaráda a chvíli se poflakuju, jindy jdu rovnou domů a trávím čas s bratry." A jak to vypadá? Pátek a sobota však znamenají kostel. Kristian patří k evangelické církvi a ta je přinejmenším velmi důležitou součástí jeho života. "Bůh je pro něj vším. Bez něj nejsme nic a musíme mu děkovat za náš domov a rodinu. Jsem klidný člověk a nemám žádné neřesti. Nekouřím a k ostatním lidem se chovám s úctou," říká. Než se vydáme zpátky do jeho domu, který by mohl vystupovat v jakékoliv formě strašidelného béčkového filmu, kdyby byl jen o trochu větší, vezme si nějakou limonádu, maso a pár dalších věcí. Exteriér je hotový jen z poloviny a uvnitř visí ze stropu dráty. V jedné z místností v patře částečně chybí podlaha, což dokazuje, že je to ideální místo pro závěrečné zúčtování v Hitchcockově filmu. Přesto je to velmi pěkný dům, který vlastní třetí bratr. "Až to bude hotové, bude to skvělé," říká Kristian. Když vcházíme do domu, jeho bratři se doma dívají na televizi. Kristian jde do kuchyně a nalije nám limonádu, pak se posadí na květovaný gauč a chvíli se tam hrbí vedle svých bratrů a jednoho rodinného přítele na návštěvě. Po chvíli přichází Leonardo, třetí bratr a majitel domu. Ukáže se, že umí anglicky a pracoval na výletní lodi. Najednou dává smysl spousta plakátů a suvenýrů z Aljašky a je celkem jasné, kde Kristian bere inspiraci a chuť studovat angličtinu.

Díky bohu, zítra znovu!

Ukazuje nám svou ložnici, kde tráví nějaký čas odpočinkem, než jde skutečně spát. Začalo pršet a slepice na dvorku se ukrývají, protože kapky deště dopadající na taškovou střechu způsobují, že déšť zní mnohem silněji, než je. "Kde mám anténu?" ptá se a rozhlíží se po pokoji. "Každý večer si lehnu, poslouchám křesťanskou hudbu a chvíli se modlím, než jdu spát." A pak se usměje. V jednom rohu má na šňůře, která vede od jedné stěny k sousední, pověšené oblečení. "Aha, tady to je!" vykřikne, když pod postelí najde věšák. Zapíchne ho do malého rádia a zapne ho. Místnost zaplní křesťanská hudba. "A tohle je moje Bible," pokračuje a ukazuje nám malou knížku s podomácku vyrobeným přebalem, na kterém je vyobrazena malá holčička a který vypadá jako vystřižený z dětské knížky. "Každý den děkuji Pánu za sebe a svou rodinu a za to, že nám dal další den. Když se někdy cítíte špatně při hledání Boha, on vás potěší a vy se cítíte lépe v Boží péči." Loučíme se, když se Kristian chystá do postele a na dobrý spánek pod dohledem vyšší moci, než ho pravidelná patnáctiminutovka ranní přesnosti a rutinního chování připraví na další den v práci.

ROSA AMIRÉZ vulgo CHIMPATA: INSPEKTORKA KVALITY V NIKARAGUI

Doutníková abatyše

Ve vesnici Santa Cruz u Mekky doutníků Estelí v Nikaragui začíná pracovní den pro Rosu Amiréz Dagostino, nebo Chimpatu, jak se jí všeobecně říká, brzy ráno. V půl páté ráno vstává, aby si v tmavé kuchyni osvětlené poměrně slabou úspornou žárovkou visící ze stropu připravila snídani. Jídlo pak putuje do termosky, která leží na stole v šedém obývacím pokoji obloženém cementovými zdmi, dokud není čas jít do práce, což je vlastně až téměř o dvě hodiny později. Už 18 let je zodpovědná za kontrolu kvality v Joya de Nicaragua, nejstarší továrně na doutníky v Nikaragui, kde začala pracovat v roce 1968, když jí bylo 12 let, tedy v roce jejího otevření.

Umění kariérního postupu

Začínala jako despalilladora (odstraňovačka tabáku) a od té doby dělala téměř vše, co se v rámci doutníkářského umění dá dělat, a všechno ji to bavilo. "Všechno to byla zábava. Je pro mě velmi důležité neustále se učit novým věcem," říká. "Učím se od svých kolegů a oni se učí ode mě. Nejsem lepší než oni nebo kdokoli jiný jen proto, že jsem inspektor kvality. Pracujeme společně a vzájemně si pomáháme. Nejdůležitější je být pokorný, ne příliš pyšný." Důvodem, proč začala pracovat v oboru, byla její sestra. "Pracovala tam, a tak mě pozvala. V té době nebylo v okolí moc jiných pracovních míst. Protože jsem byla opravdu mladá, zároveň jsem se učila na sekretářku." V té době se jí podařilo získat i další zkušenosti. V roce 1978 se stala sekretářkou, kterou později v devadesátých letech tři roky dočasně pracovala.

Rodina a láska jako životní motor

Slunce vychází. Je čas opustit šest vnoučat, která žijí s ní, jejími dcerami a manželem Miguelem Langerem Pinetou Semenem. Autobusová zastávka je jen pár kroků od jejího domu, který se nachází hned vedle Panamerické dálnice, hlavní dopravní žíly Střední Ameriky. Popadne termosku, obejme dvě mladší vnoučata a dá manželovi pusu. Po 34 letech manželství máte okamžitě dojem, že jsou stále velmi zamilovaní. "Všechno je to o komunikaci," říká Miguel. "Jsme manželé už 34 let a mluvíme spolu o všem. Páry, které spolu nemluví, se rozcházejí." Chimpata je spokojená s tím, co má. "Nedělám si velké starosti, protože nám jídlo na stole nechybí. Bůh nás vždycky zásobuje tím, co potřebujeme. Nestarám se o to, abych si pořídila velký dům. Můj manžel a moje rodina, kteří se mnou žijí v tomto skromném domě, mě činí velmi šťastnou. V tomto domě víme, že nás spojuje láska."

Autorita

Její největší starostí je naopak to, jak dlouho jí bude umožněno pracovat v Joya de Nicaragua. "Je mi 56 let a věk odchodu do důchodu je 60 let. Ráda bych pracovala i potom, ale nevím, jestli mi to dovolí. Takže mám trochu obavy, co jiného bych měl dělat s roky, které mi zbývají, pokud mi Bůh dopřeje žít déle." Když jdeme k autobusové zastávce,  krmí trávou nelegálně zavřené jeleny v ohradě. Během patnáctiminutové jízdy autobusem do Estelí sedí vpředu u palubní desky v jinak přeplněném autobuse. Zdá se, že ji všichni znají, jak už to v továrně bývá. Ačkoli říká, že se všichni navzájem ptají na pracovní věci, vypadá to, že ona je ta, která radí.

Rušný život

Na druhou stranu, když pracujete ve stejné firmě 44 let, určitě toho víte trochu víc než většina lidí. Znamená to také, že zažila všechny změny, které nedávná historie Nikaraguy přinesla na její pracoviště. Když začínala, továrna se jmenovala Nicaragua Cigars a v zemi vládla rodinná diktatura pod vedením Anastasia Somozy. V roce 1979 svrhla socialistická guerilla FSLN (Frente Sandinista de Liberación Nacional) diktátora Anastasia Somozu mladšího a továrna byla znárodněna. "Po tomto triumfu jsme byli pod vedením prezidenta Daniela Ortegy, ale to také znamenalo, že jsme vlastně nevěděli, kdo jsou majitelé."

Politické změny

Když sandinisté v roce 1990 prohráli volby, byla továrna předána zaměstnancům, kteří začali hledat vhodného kupce. Nakonec se rozhodli továrnu prodat Dr. Alejandru  Martínezovi Cuence, bývalému ministru zahraničního obchodu v sandinistické vládě.  Jelikož nám bývalá vláda všechno sebrala, dostali jsme podnik, ve kterém už nic nezbylo, a tak jsme začali klepat na dveře. Vybrali jsme si Dr. Martíneze Cuencu, protože nám nabídl více možností než ostatní."

Podmínky pro práci

Společnost byla opět privatizována a její název změnil Martínez Cuenca, který ji vede dodnes. "Dávám přednost tomu, jak to vypadá teď," říká Chimpata. "Máme lepší podmínky pro práci a víme, co se ve firmě děje. Máme také mnohem méně byrokracie. V osmdesátých letech by na každou administrativní odpovědnost připadl jeden člověk, ale administrativa se snížila, a to k lepšímu." Součástí Chimpatatiny práce je dohlížet na to, aby každá krabice byla odeslána na export. Takže první ranní zastávkou je její malá kancelář a prohlídka některých pořadačů, aby se ujistila, že vše z předchozího dne souhlasí. Zbytek dopoledne stráví balením a třetí zastávkou je kontrola kvality.

Doutníky a kontrola kvality

Kontrolujeme, zda jsou dokonale srolované. Všechny kroky kontroly kvality jsou stejně důležité pro odhalení nekvalitní práce. "Ráno začínám kontrolou vlhkosti doutníků, ale v podstatě tu dělám všechny možné věci," vysvětluje. "Dohlížím na to, aby všichni dělali svou práci správně, a pokud přijde nový materiál, musíme ho zkontrolovat. Odškrtávám krabice určené k vývozu na seznamu zásilek a dohlížím na správnou hmotnost a obsah každého balení." Jakmile Chimpata vstoupí do továrny, je zřejmé, že přechází do pracovního režimu. I když mimo práci působí jako poměrně soustředěná a odhodlaná žena, v práci je to ještě patrnější. Je důležité dělat věci správně. Něco, co je ještě patrnější v druhé části dne, po obědě, který tráví nahoře v druhém stupni kontroly kvality.

Chvíle váhání

"Hledám doutníky horší kvality. Může se stát, že struktura není taková, jaká by měla být, že je příliš sypká nebo příliš tvrdá. Kontrolujeme, zda jsou perfektně srolované. Všechny kroky kontroly kvality jsou stejně důležité pro odhalení nekvalitní práce. Já je všechny nenajdu, ale pak je najde někdo jiný." A rozhodně je hrdá na to, čím se živí. "Výzvou pro mě je být si vědoma všeho špatného, co by se mohlo stát, a ujistit se, že všechno dobře dopadne. To je něco, co musí dělat všichni zaměstnanci, protože naše práce závisí na tom, zda ji odvádíme dobře." Den se chýlí ke konci a všichni baliči a balíčkovači zmateně opouštějí továrnu přes nakládací rampu v zadní části budovy. Mezitím v balírně Chimpata diskutuje s kolegy o kartonu. Několikrát ho váží a porovnávají štítek na krabici s přepravním listem, než se rozhodnou ji otevřít.

Osobní život

"Hmotnost neodpovídala tomu, co je uvedeno na seznamu, a skutečně se ukázalo, že je o jednu bednu doutníků méně," vysvětluje. Chybu napraví a pak si konečně může pro dnešek sundat zástěru v barvě doutníků a odejít zadními dveřmi jako všichni ostatní. Je kolem páté hodiny a my jdeme po Panamerické dálnici, abychom stihli další stejně nabitý autobus zpět do Santa Cruz.  "Když přijdu domů, sednu si před televizi, abych si na chvíli odpočinula. Protože s námi žijí mé dcery, starají se o domácnost, takže když přijdu domů, mohu si odpočinout. Kolem deváté hodiny jdu do svého pokoje, abych se pomodlila a strávila nějaký čas s Bohem."  Stejně jako u většiny lidí v Nikaragui hraje Bůh v Chimpatině životě velkou roli. Sama se označuje za katoličku, ale na rozdíl od většiny lidí nechodí do kostela a nechce být spojována s náboženstvím. "Nejsem katolička, protože chodím do kostela. Nemusíte chodit do kostela, abyste hledali Boha, protože máme Bibli, jeho slova, a to je to, co potřebujeme, abychom si uvědomili, kde se musíme zlepšit. Náboženství mně ani nikomu jinému nic nedává. Nežijeme pro náboženství, žijeme pro Boha, ke kterému se musíme modlit. Žijeme pro Ježíše, který nám dává světlo a vede nás vpřed." Sotva vystoupíme z autobusu, Chimpatu opět obejmou její vnoučata. Krátce nato se objeví Miguel a po polibku vcházíme do domu. V jednom rohu obývacího pokoje stojí zaparkovaná motorka, nad dveřmi otevírajícími se do kuchyně visí krucifix a na jedné ze stěn drží ochranný dohled nad rodinou Panna Marie Guadalupská (v Latinské Americe nejuctívanější obraz zjevení Panny Marie ze 16. století).

Život není telenovela

Chimpata zamíří rovnou k jedné ze dvou židlí, které zjevně patří jí a Miguelovi, naproti ikoně Panny Marie. Televize už je zapnutá a my přicházíme uprostřed epizody "La Patrona", jedné z nesčetných latinskoamerických telenovel. Děti pobíhají kolem, jsou zvědavé a vlastně nedokážou odtrhnout oči od toho, co se děje v televizi. Netrvá dlouho a Miguel se k ní přidá. A právě tam budou sedět asi hodinu, než přijde čas na spánek, modlitby a ocenění dne - a toho, který bude následovat.

 

Photo: Shutterstock

zpět na výpis
icon

731 125 011

Po - Pá: 8:00 - 16:00

icon

DOPRAVA ZDARMA

Při nákupu nad 1000 Kč

icon

Rychlá expedice

Dodání do 2 pracovních dní

icon

Věrnostní program

Sbírejte body za nákup

Ověřeno zákazníky

100 % zákazníků doporučuje náš obchod (z 54 recenzí).

„maximální spokojenost“

Ověřený zákazník, 20.11.

„+++++“

Ověřený zákazník, 10.09.

„Rychlost - dodáno druhý den“

Ověřený zákazník, 09.09.

„rychlost“

Ověřený zákazník, 18.05.