LEGENDÁRNÍ PRODUKCE WRAPPERŮ

LEGENDÁRNÍ PRODUKCE WRAPPERŮ

Wrapper je nezbytná součást každé architektury prémiového doutníků a jen s těží si při výrobě lze představit jejich nedostatek. Vznikají tak specializované plantáže, které se věnují výhradně jim a stávají se tak základním stavebním kamenem celého tabákového doutníkové byznysu. Angel Oliva je něco jako skutečná legenda, která inspirovala mnoho obchodníků, ale i běžné řadové pracovníky.

ANGEL OLIVA: LEGENDÁRNÍ PRODUCENT WRAPPERŮ

Nuzné začátky

Psal se rok 1925, když osmnáctiletý Angel Oliva odjel z Kuby do Spojených států. Stejně jako mnoho dalších přistěhovalců opustil Kubu, protože v jeho vlasti pro něj nic nebylo, což nám vypráví John Oliva mladší, pokladník společnosti Oliva Tobacco Company a Angelův vnuk. "Byli neskutečně chudí. Měl jedenáct sourozenců a skutečně odešel z domova, když mu bylo devět let, aby pracoval v obchodě a pomohl uživit rodinu. Semínka byla symbolická věc, kterou mu dal jeho bratr spolu s penězi, což byly všechny peníze, které měl, když přišel do USA. Bylo to pro něj, aby si pamatoval, odkud přišel." Po několika příležitostných zaměstnáních a neúspěšném pokusu v prádelně si Angel našel cestu k tabáku, když získal práci při prodeji a jeho skladování. O pět let později, v roce 1934, založil společnost, která se později stala tabákovou společností Oliva. "Našel si cestu k tabákovému byznysu, protože se v něm pohyboval už na Kubě. Můj pradědeček byl správcem půdy pro Cuba Tobacco Land Company v Pinar del Río."

Nevídaný instinkt

V roce 1933 se stal ředitelem tabákové společnosti v Pinar del Río. Při rozhovoru s Johnem je zřejmé, že svého dědečka velmi obdivuje. "Miloval tabák. Měl jsem možnost s ním pracovat, než zemřel, a naučil mě všechno, co o tabáku vím. Jeho schopnosti byly mimořádné, a to až do jeho smrti." Jednou z jeho největších předností byla podle vnuka jeho předvídavost. "Měl obrovský instinkt, jako když dokázal dostat všechen ten tabák z Kuby ještě před embargem." Díky tomu, že Angel předvídal dopady revoluce, koupil od kubánské vlády poslední úrodu kubánského tabáku, který se třídil a rozlišoval podle farem. "Věděl, že Fidel Castro převezme vládu nad zemí a že se blíží konec. Můj dědeček byl plodný čtenář a velmi vnímavý." Angel se ještě před embargem začal poohlížet po alternativních lokalitách.

Ekvádorské dobrodružství

Odjel do Hondurasu a v Quincy na severu Floridy začali pěstovat tabák. Tehdy byl candelový tabák velkou záležitostí, takže v podstatě koupil Stanfordu Newmanovi z Newman Cigar Company lístek na vlak a přiměl ho, aby tam jel s ním a nakoupil tabák, aby udržel jejich výrobu v Tampě." Od svých počátků prodávala tabáková společnost Oliva tabák téměř každému, kdo se pohyboval v tabákovém průmyslu. Změnil se pouze původ tabáku. Po založení obchodu v Hondurasu se Angel začal poohlížet po Nikaragui, ale pak ho další revoluce donutila hledat alternativy. Sandinistický převrat v roce 1979 ho zavedl do Ekvádoru. Rodina již předtím hledala jiné možnosti pěstování obalového tabáku, ale v Nikaragui to nešlo, protože tam přišla o své farmy. Skutečnost, že Střední Amerika byla ve stejné době silně zasažena modrou plísní v důsledku hurikánu Fifi, tomu zrovna nepomohla.

 Přesun do Ekvádoru se naštěstí ukázal jako jedno z jejich dosud nejdůležitějších rozhodnutí. John Jr. vysvětluje: "Koupili jsme farmu, kde se snažili pěstovat Sumatru pěstovanou ve stínu, což je v Ekvádoru nemožné. Tabák z něj vychází jako toaletní papír. Je příliš řídký." Proto ji převzal Angel, pojmenoval ji La Meca po své ženě a začal místo toho pěstovat tabák pěstovaný na slunci. Jak se ukázalo, byl to geniální tah. "V Ekvádoru to chce pěstovat jen obal. To je asi jedna z věcí, na kterou se můj dědeček díval, že bude úžasné mít úrodu, která vám dá 80 nebo 90 procent obalů a pojiv."

Start rodinného podniku

V té době už Angel přibral své dva syny, aby se firma stala rodinným podnikem. V roce 1970 se k němu po přátelském a dobře míněném přemlouvání svého otce připojil John senior. "Můj otec v té době podnikal v oblasti počítačů. Jeho firmu koupila společnost Texas Instruments a chtěla ho přestěhovat do Houstonu, ale on nechtěl. Zároveň mu děda řekl, že se chystá do důchodu, že není nikdo, kdo by ho převzal, a že má nabídku na prodej. Můj otec si vždycky myslel, že to byl trik a že historka o kupci je vymyšlená, ale dostal ho do obchodu." John junior se směje a zdůrazňuje, že jeho otec nevstoupil do firmy neochotně. "Zaprvé nechtěl, aby rodinný podnik zanikl, a zadruhé se v něm dalo vydělat hodně peněz. Nebudu lhát, ale jak znám svého dědečka, považuji za velmi nepravděpodobné, že by v tomto věku firmu prodal, i kdyby se k ní můj otec nepřidal. On tenhle byznys miloval."

Hlavně žádný spěch

Znovu se srdečně zasměje. "Byla to také příležitost, jak podnik rozvíjet, a to táta udělal. Můj dědeček firmu založil a můj táta ji ještě zvětšil." O čtyři roky později se připojil i jeho druhý syn Angel junior a v roce 1991 se John junior stal třetí generací ve firmě. "Když jsem skončil vysokou školu, táta chtěl diverzifikovat," vysvětluje, "a tak jsem začal spolupracovat s firmou na výrobu mořských plodů, do které se zapojil. Vlastně jsem si nebyl jistý, jestli chci pracovat v tabákovém průmyslu. Chtěl jsem být agentem FBI nebo tak něco, ale pak jsem se oženil a nastala realita. Musel jsem živit rodinu." Když se John starší rozhodl, že už nebude pokračovat v podnikání s mořskými plody, jeho syn mu řekl, že chce začít pracovat pro společnost Oliva. "Koneckonců tabák miluju. Poprvé jsem sbíral tabák v Quincy, když mi bylo osm let, za 25 centů za řádek. myslel jsem si, že budu mít v létě volno, ale ne, měli pro mě práci. Předtím jsem pořád jezdil s dědečkem do Ekvádoru." A tak jsem se rozhodl, že tam budu pracovat. Kolem roku 2000 Olivovi koupili několik farem u Queveda, dvě hodiny severně od Guayaquilu, a vedle společnosti A.S.P. jsou hlavními producenty proslulého ekvádorského obalu. Zatímco A.S.P. se zaměřuje téměř výhradně na Connecticut, Oliva pěstuje Sumatru a Habano na svých celkem šesti farmách. Kvůli politicky a kriminálně neudržitelné situaci a zanedbané farmě je Honduras mimo hru, ale v Nikaragui, kam se vrátili na začátku devadesátých let, dnes Olivy pěstují jak náplně, tak wrapy. Tam také zpracovávají veškerý svůj tabák. "Na způsob, jakým zpracováváme náš tabák, jsem velmi hrdý. Opravdu si myslím, že je to to, co děláme navíc. Náš tabák kvasí i rok, zejména tabák pro horní plátkování. Vím, že na jiných místech slyšíte o stařeném tabáku, ale jedna věc je mírně fermentovat tabák, dát ho do krabice a uklidit. My ten tabák fermentujeme, dokud není zralý a připravený ke kouření. Nic neuspěcháme."

PABLO BERARRA: BALIČ V LUXUSU

Fantastický dům

Když v šest hodin ráno přijíždím do domu Pablo Berarry na santiagském předměstí Tamboril, je tma jako v pytli. Silnice, která vede k jeho domu, je rovná a vedlejší cesty naznačují probíhající rezidenční projekt, který se zatím příliš nerozvinul. Jeho dům je v této ulici jediný a většina pozemků podél silnice je stále porostlá hustou, divoce rostoucí vegetací. Občas kolem projede motorka a také několik chodců na cestě do práce. Není tu žádné pouliční osvětlení, takže jediné světlo, které odhaluje jejich tváře a okolní palmy a banánovníky na pozemcích jeho budoucích sousedů, pochází z měsíce a jeho domu, který je zdaleka nejfantastičtějším domem tabákového dělníka, jaký jsem kdy viděl.

Pět minut k doutníkům

To má své vysvětlení. Před rokem podepsal jeho nejstarší syn, tehdy osmnáctiletý Luís, smlouvu na 450 000 dolarů s prvoligovým baseballovým týmem Oakland Athletics. "Velmi nám to změnilo život," říká Pablo. "Žijeme teď mnohem pohodlněji. Dříve jsme bydleli s matkou v domě, kde jsem vyrůstal, ale teď máme tohle." Pablo dům koupil před rokem a žije v něm se svou ženou Juanitou a třemi dětmi, mezi nimiž je stále ještě Luís, který je v současné době na tréninkovém kempu u svého nového zaměstnavatele. Když vycházíme z domu na Pablovu pětiminutovou procházku do práce, narůžovělý, téměř rudý záblesk světla na obloze ohlašuje východ dnešního slunce. V dálce štěkají psi, kokrhají kohouti a je příjemné počasí. Jdeme po silnici, na jejíž jedné straně stojí opuštěná průmyslová pekárna a na druhé dlouhá šedá zeď s ostnatým drátem, která ohraničuje železářství.

Nekonečné hovory

Odbočujeme doprava na hlavní silnici ve městě, a jak se blížíme k továrně La Flor Dominicana, z minibusů vystupují další a další lidé ve stejných černých firemních tričkách s nápisem "crew" na zádech nebo nás míjejí na motorkách. V práci nosí stejná trička dokonce i prezident Litto Gómez a jeho syn, viceprezident Antonio Gómez. Je to skutečně rodinná firma s velkým srdcem. "Mnoho mých spolupracovníků bydlí blízko mě, takže se často scházíme a zajdeme na pivo nebo na večeři mimo práci," říká. Není divu, že se mnoho rozhovorů na těchto setkáních točí kolem doutníků. "Mluvíte o tom, jaký druh doutníku právě vyrábíte a jak ho vyrábíte, protože možná děláte ten samý. Bavíme se ale i o jiných věcech," říká a směje se.

Smysl pro rodinu

Smysl pro rodinu je ještě patrnější, když zjistím, že Litto Gómez dokonce hrál velkou roli v Luísových sportovních úspěších. "Hodně mi pomohl s mými kluky. Sám bych to nikdy nedokázal. Kdykoli jsem ho požádal, aby mi pomohl se sportovním vybavením a podobně, vždycky to udělal. Ani jednou mě neodmítl. A to jsem ho žádal o hodně pomoci." La Flor Dominicana otevřela svou továrnu v Tamborilu v roce 1996. Prostory jsou otevřené a plné světla a uprostřed tohoto bývalého nočního klubu stále zůstává starý osmiúhelníkový taneční parket s pyramidovým skleněným stropem, nyní celý pokrytý krabicemi s doutníky, stejně jako židlemi a stolem s všudypřítomným obřím popelníkem.

Fred Flintstone

Pablo má pro dnešek přidělené své místo, a tak si po zapsání přitáhne židli a nářadí ze včerejšího pracovního stolu. Všichni nadřízení chodí kolem a potřásají si s každým zaměstnancem rukou, a i když hodiny ještě neodbíjejí sedmou, doutníky už se vyrábějí. Okamžitě si všimnu, že Pablo pracuje velmi rychle a intenzivně. "Záleží na tom, jaký druh doutníku děláte, jak rychle dokážete pracovat. Dělám šest nebo sedm různých a mou specialitou je Mysterioso, který je složitější než většina doutníků. S kolegou jsme jediní, kdo ho tady umí dělat, a jeho výroba vyžaduje čas a charakter." V osm hodin je čas na snídani. Když zazní klakson, skoro čekáte, že se Fred Flintstone snese po dinosauřím ocasu.

Začátky v cukrárně

Někteří zaměstnanci se vydávají na krátkou procházku k hlavní silnici, někteří jedí to, co si přinesli z domova, ale většina, včetně Pabla, se zřejmě vydává na ještě kratší procházku k malému stánku s jídlem naproti bráně továrny a objednává si tostadu (teplý sendvič) a čerstvou ovocnou šťávu. Na oběd se však často chodí najíst a odpočinout si domů. "Obvykle si doma na půl hodiny zdřímnu, než se po obědě vrátím do práce. Je opravdu příjemné žít takhle blízko továrny," říká se spokojeným úsměvem. Pablovi je nyní 38 let a v La Flor Dominicana pracuje už 16 let, téměř od začátku, ale předtím, než se do tohoto podniku dostal, pracoval vlastně v cukrárně. "Bylo mi sedm nebo osm let, když jsem tam nastoupil. Manipuloval jsem s moukou a byl jsem tam až do svých čtrnácti nebo patnácti let."

Tabák, největší průmysl

Tehdy dostal práci v malé švýcarské továrně na doutníky. "Tabák je tady největší průmysl. Můj táta sice doutníky nevyráběl, ale byl v oboru také, v údržbě, a já mám dva bratry, kteří pracují v jiných továrnách. Můj třetí bratr, který už zemřel, také vyráběl doutníky. Je to město tabáku, takže jsem se věnoval právě tomu." Po několika letech ve švýcarské továrně začal Pablo pracovat ve společnosti Fuente, kde zůstal dva roky, než ve svých 21 letech přešel do La Flor Dominicana. "Pracoval tu jeden z mých bratrů a znal jsem se s jeho šéfem, tak jsem jim řekl, že bych tu chtěl také pracovat, což mi umožnili. Je to pro mě mnohem lepší, protože továrna Fuente je vzdálená 40 minut jízdy autobusem. A zase jsme tu všichni jako jedna velká rodina."

Manželská rivalita

Celkově je s výběrem svého pracoviště i se svou kariérou spokojen. "Máme zdravotní pojištění a někteří z nás dostávají větší plat než někteří lidé se vzděláním. Můžete mít akademický titul, a přesto si nevyděláte víc než 20 000 pesos (asi 460 USD/měsíc), a někteří z nás vydělávají víc." Ve čtvrt na čtyři pracovní den končí a my se vracíme do jeho dočasně prázdného domu. Děti se ještě nevrátily ze školy a jeho žena, která je také balička, se  nevrátila z práce. Pracuje v továrně zvané Dominica Believe. "Je to malá továrna, jejíž majitel se mnou pracoval v La Flor Dominicana," vysvětluje Pablo. "Vlastně jsme se s Juanitou seznámili ve Fuente, když jsme tam oba pracovali." Intimní doutníkový svět, kterým je Tamboril, se znovu odhalí a později se oba vyhýbavě usmějí, když se jich zeptám, jestli mezi nimi panuje nějaká rivalita. Když přijde na řadu doplňující otázka, kdo je lepší balič, odpověď je však jednoznačná. "Je to on," říká Juanita se zachovaným úsměvem z předchozího dotazu, zatímco Pablo na sebe bezostyšně ukazuje se stejně dlouho trvajícím pobavením. "Ale taky je hodně rychlá," dodá rychle.

Davidoff a La Aurora

"Spousta lidí, kteří tu bydlí, pracuje se mnou nebo v jiných továrnách, například Davidoff nebo La Aurora." Je tu mnohem živěji než tam, kde bydlí. Troubící motorky a auta se snaží předjet v úzkých uličkách přeplněných lidmi sedícími na židlích a obrubnících, kteří se v teplém vlhkém odpoledni družně baví, zatímco z vozidel se linou hlasité latinskoamerické rytmy. Jeho matka sedí venku a moc nemluví, zatímco mě Pablo provádí po domě, který jsem v tomto kontextu zvyklý vídat spíš já. Otevřená kuchyně-obývací pokoj s přilehlými ložnicemi. "Ano, to jsou moje trofeje," říká napůl rozpačitě, když se ho ptám na ceny stojící na stěně rozdělující hlavní prostor v domě. "A tady u zdi jsou další. V sobotu večer a v neděli dopoledne jsme parta kluků, kteří hrají softball. Máme různé týmy a zakládáme ligy." Přestože Pablo hrál baseball a softball celý život a navzdory všem cenám se nedostal na stejnou úroveň jako jeho syn. "Ne, tak dobrý jsem nikdy nebyl," říká s úsměvem. "Ale díky tomu se o něj Luís začal zajímat. Jako malý kluk se mnou chodil, a když byl starší, řekl mi, že chce začít trénovat. Řekl jsem mu, ať si hraje, jak chce, dokud to nebude kolidovat s tímhle studiem." Pablo a jeho žena možná stále musí pracovat, aby se uživili, ale zvládnou to bez finančního stresu, který zažívá mnoho rodin v Dominikánské republice. Luís se dostal do první ligy a podpisem této smlouvy možná právě zajistil budoucnost své rodiny.

 

Photo: Shutterstock

zpět na výpis
icon

731 125 011

Po - Pá: 8:00 - 16:00

icon

DOPRAVA ZDARMA

Při nákupu nad 1000 Kč

icon

Rychlá expedice

Dodání do 2 pracovních dní

icon

Věrnostní program

Sbírejte body za nákup

Ověřeno zákazníky

100 % zákazníků doporučuje náš obchod (z 54 recenzí).

„maximální spokojenost“

Ověřený zákazník, 20.11.

„+++++“

Ověřený zákazník, 10.09.

„Rychlost - dodáno druhý den“

Ověřený zákazník, 09.09.

„rychlost“

Ověřený zákazník, 18.05.