Cesta za benzínovým kouřem

Franco Madlioza sedí na zápraží hotelu Capri v Havaně - posledního hotelu postaveného mafiánem Mayerem Lanskym před kubánskou revolucí - a z doutníku Romeo y Julieta, který ostentativně kouří, mu zbývá asi šest minut. Značka Romeo y Julieta je španělským názvem slavné Shakespearovy tragédie Romeo a Julie. V letech 1885 až 1900 získala řadu ocenění na různých degustačních výstavách, o čemž dodnes svědčí zlaté medaile na logu značky. Stala se mimořádně populární po celém světě mezi bohatými zákazníky, z nichž mnozí požadovali pro své doutníky osobní prstýnky. V době největšího rozmachu bylo pro zákazníky vyrobeno až 2000 personalizovaných doutníkových papírových pásků.  Sir Winston Churchill byl pravděpodobně nejslavnějším ctitelem značky, na jeho počest je pojmenována vlajková vitola značky, dlouhý doutník, známý jako Churchill.

Exkurz pod kubánskou kapotu

Přijíždí replika taxíku Ford Model T, aby vysadil cestující. Madlioza, který je pravděpodobně nejuznávanějším automechanikem ve Spojených státech, zapojí mladou řidičku Carlitu do živé diskuse o kreativních opravách, které provedla, a o všech dílech, které potřebuje, ale nemůže sehnat, aby udržela auto na silnici. Otevře kapotu, aby mu ukázala, jak vyměnila porouchaný generátor na transplantovaném motoru VW, který pohání její auto. "Její původní generátor vypověděl službu," vysvětluje Madlioza. "Takže bez připravené náhrady mechanik přivařil k porouchanému agregátu držák a dodatečně vybavil nabíjecí systém alternátorem General Motors, který se k tomuto držáku přišrouboval. Docela chytré!"

Tanky Amíků

Nyní již slavný milovník prémiových doutníků a penzionovaný moderátor, nesmírně populárního pořadu na National Public Radio, přijel do Havany, aby se setkal s mechaniky, majiteli a řidiči, kteří jsou zodpovědní za automobilovou oázu klasických amerických vozů, jež obývají kubánské ulice a milují doutníky. "Snažíme se zjistit, jak se tato auta udržují na silnicích," popisuje Madlioza svou misi. Studebakery, Hudsony, Chryslery Crown Imperials, Buicky Century Rivier, Chevrolety Bel Air a Styleline Delux, Fordy Edsely a Fairlany z 30., 40. a 50. let minulého století a mnoho dalších dávno zaniklých detroitských modelů jsou na Kubě živé a zdravé. Tyto takzvané "tanky Amíků" jsou již dlouho všudypřítomnou součástí kubánské národní krajiny a kulturní identity - a nyní se stávají důležitou součástí neustálého vývoje země od přísného socialismu ke smíšenému tržnímu hospodářství.

Výlet do minulosti

Pro milovníky automobilů, jako je Franco Madlioza a malý tým producentů a autorů pořadu o autech, kteří ho na Kubě doprovázeli, je sledování těchto klasických automobilů projíždějících Havanou výletem do minulosti. Na Kubě měl možnost usednout za volant Fordu Model A z roku 1929, projíždět se po městě v Buicku Special z roku 59 a ladit motor Chevroletu Impala z roku 1958. Při návštěvách restaurátorských dílen a autoservisů si Madlioza s kolegy kubánskými mechaniky porovnával poznámky o provizorních spojkách, zavařených výfukových potrubích, seřizování předních kol, hlavních válcích a zvonových klikách - vše opravoval bez přístupu k originálním dílům nebo modernímu strojnímu vybavení. "Neustále na mě dělala dojem šikovnost a odhodlání lidí, kteří tato auta udržují v chodu," žasne. "Je to úžasné."

El Cubano inventa del aire

Kubánci dělají věci ze vzduchu. Pokud jde o jejich cacharros, jak se starším autům láskyplně říká, udělali vynalézaví Kubánci z nouze ctnost. Novější vozy jsou pro drtivou většinu kubánských řidičů jednoduše nedostupné - a to i přesto, že Raúl Castro v roce 2013 oznámil, že v rámci svého plánu ekonomické modernizace si Kubánci konečně budou moci pořídit nová auta. Když se v lednu 2014 otevřelo těch několik málo státních prodejen, potenciální zákazníci utrpěli silný šok: 262 000 dolarů za Peugeot 508 - vůz, jehož doporučená prodejní cena se ve Spojených státech pohybuje kolem 12 000 dolarů. Kubánské státní přirážky na takové ojeté vozy, jako je VW Jetta z roku 2010, který se prodával za více než 50 000 dolarů, byly také neúnosně přemrštěné.

Komouši a problémy

"Komunistická strana nechce, aby Kubánci mohli jezdit v nových autech, protože jsou to symboly statusu," vysvětlil Madliozovi a jeho týmu jeden ze šoférů během prohlídky města ve Fordu z roku 1950, kterou absolvovali první večer v Havaně. Bez reálné možnosti koupit si nové auto a s omezeným přístupem k cenově dostupným ojetým vozům, které skutečně jezdí, nemají Kubánci jinou možnost, jak udržet stará auta na silnicích co nejdéle - 60, 70, dokonce 100 let. "Kubánci, doutníky a jejich auta jsou jako manželství," poznamenává  kubánský přítel Edel. "Dokud nás smrt nerozdělí."

Kára a doutníky: slavný bulvár Prado

Odhaduje se, že na ostrově se nachází 60 000 automobilů americké výroby - téměř všechny pocházejí z počátku a poloviny 20. století, kdy zde zažívaly rozkvět tři velké detroitské automobilky. "Úzké staré ulice jsou ucpané velkými americkými automobily," napsal časopis The Nation v lednu 1928, když prezident Calvin Coolidge jako první a až do Obamy poslední americký prezident navštívil ostrov. Ve čtyřicátých a padesátých letech, kdy se Kuba stala hřištěm amerických boháčů a slavných, stejně jako americké mafie, se země stala také národním showroomem pro nablýskané, nové automobily detroitské výroby. Prodejny značek Ford, Chrysler, Chevrolet a Cadillac lemovaly havanský listnatý bulvár Prado. Kuba získala pochybné prvenství v tom, že dovážela více Caddyů - kabrioletů Fleetwood, DeVilles a Eldorado Brougham - než kterýkoli jiný stát na světě.

Potřebujeme traktory

Kubánská revoluce v roce 1959 dramaticky ukončila okázalou, chromovanou přehlídku bohatství na ostrově. Při budování nové kubánské společnosti dal Fidel Castro jasně najevo, že jeho revoluční režim se zaměří na rozvoj zemědělství a socialistické rovnostářství. "Potřebujeme traktory, ne cadillaky," prohlásil Fidel. Prodejny automobilů a továrny na doutníky byly vyvlastněny spolu s dalšími soukromými podniky jako úplně první. Mnoho příslušníků kubánské buržoazie uprchlo do Spojených států a zanechalo tam firmy, sídla i svá auta.

Čekání na embargo? Kennedy postrádá posla

Prezident John F. Kennedy zavedením úplného obchodního embarga na počátku roku 1962 připravuje Kubu o jejího přirozeného obchodního partnera. Rozšiřuje totiž částečné ekonomické embargo z roku 1960 a zakazuje veškerý obchod s výjimkou nedotovaného prodeje potravin a léčivých přípravků. Embargo se rozšiřuje na dovoz veškerého zboží vyrobeného z, nebo obsahujícího Kubánské materiály a to i když je vyrobeno v jiných zemích. Účinně tak ukončuje dovoz všeho zboží včetně havanských doutníků do USA. Než se však embargo formálně zavedlo, nechal Kennedy svého tiskového tajemníka Pierra Salingera koupit více než 1 000 Kennedyových oblíbených doutníků H. Upmann - Petit Upmann pro jeho osobní potěšení. Na Kubě ve stejný rok vzniká národní tabákový monopol, Empresa Cubana del Tabaco, lépe známý jako Cubatabaco.

Bloqueo

Bloqueo, jak tomu Kubánci říkají, způsobilo hospodářskou krizi a otevřelo dveře dlouhé éře sovětské hospodářské pomoci - a také dovozu automobilů z východního bloku, jako jsou Lady, Polky, Volhy a Moskviče. Od té doby se na Kubu žádná auta americké výroby nedostala. Až donedávna nebyly k dispozici ani žádné náhradní automobilové díly. Jak Madlioza zdůrazňuje, zpočátku měli Kubánci náhradní díly na ostrově. Poté, co se spotřebovaly, říká, že kubánští mechanici kanibalizovali jiná americká auta, která tam byla, "a když jim došlo, co se dalo sehnat, narazili na vynalézavost". Po léta Kubánci lisovali a vyráběli díly aut ručně, používali plechy, přetavené železo a plasty, dokonce i dřevo. Co nedokázali vyrobit, to upravovali. Majitelé automobilů, kteří měli prostředky, mohli obnovit karoserii historického Buicku Roadmaster, Oldsu Deluxe 88, Chevroletu Bel Air nebo Cadillacu Fleetwood k vnější dokonalosti, ale pod kapotou se skrýval transplantovaný dieselový motor z malého východoevropského náklaďáku nebo některého z japonských či korejských automobilů, které Kuba v průběhu let dovážela. Jednomu obzvlášť podnikavému mechanikovi, Jote Maderovi, se podařilo zachránit motor ze zabaveného doutníkového člunu pašeráka namontovat ho do svého Chevroletu Business Coup z roku 1951, který kubánská závodní komunita zná jako "černou vdovu".

Automobilový frankenstein, neboli vajgl

Kromě motoru se téměř každé staré americké auto pohybuje na dílech z různých jiných novějších zahraničních vozidel. Inovativním mechanikům se podařilo vytvořit to, co kubánský novinář José Raúl Concepción nazývá "fordoty" a další druhy "funkčních automobilových frankensteinů", které jsou dnes významnou součástí kubánského socioekonomického prostředí a kulturního dědictví. Mnohá z nerestaurovaných starých aut, která se prohánějí havanskými ulicemi, jsou skutečně kovová monstra - nebezpečná, rozpadající se a chrlící výfukové plyny. Almendrony, jak Kubánci říkají taxíkům, které krouží po městě v pevné smyčce, jsou nepohodlné, potenciálně nebezpečné a podle nedávné investigativní zprávy na webu Cubadebate stále dražší pro většinu občanů, kteří stále pobírají státní mzdu kolem 22 dolarů měsíčně. Mnozí Kubánci mimo turistický sektor považují tyto vozy za symbol zchátralého státního systému nedostatečné a zastaralé veřejné dopravy. Nostalgie po starých autech neexistuje. Jejich všudypřítomnost na silnicích je spíše jasným odrazem toho, že se Kubě nedaří modernizovat. Kdyby měli Kubánci možnost, poznamenává Madlioza, "vrhli by se na možnost vlastnit nové auto". Pro turisty je však výsledkem kubánské automobilové vynalézavosti jedinečná přehlídka pojízdné Ameriky - pohyblivá výstava detroitské oceli na kolech. "Kuba je zdaleka největším muzeem amerických automobilů na světě," píše fotoreportér a průvodce Christopher Baker ve své lesklé fotografické knize Cuba Classics. "Neexistuje specifičtější kubánský obraz než smyslný tank z minulých let, který se vyhřívá na tropickém slunci."

Doutník, rum, salsa a sex

Spolu s doutníky, rumem, hudbou salsa a zvědavostí na samotnou kubánskou revoluci se historické automobily staly hlavní turistickou atrakcí. Od prosince 2014, kdy prezidenti Obama a Castro oznámili průlom ve vzájemných vztazích, se počet amerických turistů zvýšil odhadem o 80 procent. Přímé lety leteckých společností, jako jsou United, JetBlue a American Airlines, mají být zahájeny ještě letos, kdy se očekává, že se ke třem milionům návštěvníků Kuby z jiných zemí připojí přibližně 450 000 Američanů. Mnozí z nich se svezou v jednom nebo více klasických autech. "Výlet není úplný, pokud nenastoupíte do jednoho z těchto vozů," poznamenal Baker. "Bylo by to jako jet do Paříže, aniž byste vystoupali na Eiffelovu věž."

Americká auta jako marketing pro doutníky

Zatímco turistický boom na Kubě způsobuje nedostatek všeho od hotelových pokojů po pivo, příliv návštěvníků přináší příjmy a pobídky pro majitele a řidiče vozů. Na silnicích se objevuje stále více pečlivě zrestaurovaných vozů - zejména kabrioletů, za které se platí vyšší ceny jako za auta k pronájmu a taxíky. Stále více řidičů získává vládní povolení stát se samostatně výdělečně činnými šoféry, čímž se rozšiřuje malý, ale rostoucí soukromý sektor na Kubě. Collin Laverty, který provozuje Cuban Educational Travel a nedávno zakoupil krásně zrestaurovaný dvoubarevný Ford Sedan Delivery z roku 1938 pro služební účely na ostrově, naznačuje, že příběh těchto vozů "je příběhem reforem, nově objeveného soukromého sektoru a obnovení hospodářských, politických a kulturních vztahů mezi USA a Kubou".

Kulturní velvyslanci a kouř

Každý vůz a každý řidič má totiž zvláštní příběh, který se vztahuje ke složité historii Kuby a její současné socioekonomické transformaci - příběhy, které často sdílí s cestujícími. Kromě možnosti přepravy se vozy i řidiči stali důležitými kulturními velvyslanci, protože poskytují pozitivní kontaktní bod - a společnou řeč - mezi cizinci a Kubánci. "Není to jen honba za kariérou a penězi," jak Madlioza poznamenává o lidech z automobilové komunity, které na Kubě potkal. "Oni svá auta opravdu milují." Tuto lásku sdílí i mnoho turistů, kteří nasedají na projížďku. Jedním z prvních majitelů-řidičů, které Madlioza na své cestě potkal, je Ramón Gonzalez, sedmdesátiletý Kubánec ze slavné tabákové plantážové provincie Santa Clara. Gonzalez je hrdým majitelem červeného Fordu Model A z roku 1929 - stále má původní motor, který koupil v polovině 90. let za 600 dolarů a během deseti let ho sám po částech restauroval. Bývalý profesor mechaniky Gonzalez před několika lety přejel s tímto vozem přes celou zemi do Havany, aby využil ekonomických reforem Raúla Castra, které otevřely dveře soukromým taxikářům. Nyní převáží turisty po Malecónu, přímořském bulváru, který odděluje město od oceánu. Do skupiny vozů patří ještě jeden nedotčený Model A z roku 1929, který vlastní Nelys, bývalý lékař, který opustil kariéru lékaře ve státním sektoru kvůli podstatně vyšším příjmům taxikáře v novém soukromém sektoru. K jejímu jasně zelenému Modelu A se připojuje několik dalších historických modelů, včetně Fordu Model T z roku 1914, který vlastní Reiby, starší Kubánec, který vůz získal během dědického sporu po smrti původního majitele. Když Gonzalezův model A narazí na výmol a motor zhasne, vyskočí, zvedne kapotu a hraje si s elektroinstalací. "Vyskočil drátek zapalovací cívky," předpovídá Madlioza, který se spolu se svým starším bratrem Tomem proslavil tím, že dokázal identifikovat a vyřešit automobilové problémy v rádiu, aniž by je skutečně viděl. "V tomto autě je snadné ho prostě nasadit zpátky."

Doutníkový servis

Na Kubě Madlioza nachází autoservis, který rovněž vlastní dva bratři, Paul a Felix Gómezovi. Opravnu známou jako "Casino" otevřel jejich otec Eliecer Gómez a dlouhá léta fungovala neformálně pod dohledem kubánské vlády. Po nedávné legalizaci nezávislých, nestátních autoservisů se v něm daří seřizování předních kol a opravám vozů Lad ruské výroby, kterými stále jezdí mnoho Kubánců. Paul Gómez ukazuje  motor Lada, který montuje, a s Francem živě diskutují o 5 000 výměnách spojky, které Paul za ta léta provedl - o každé opravě si vede ručně psaný deník - a o jeho inovativním úsilí zkonstruovat nehydraulický spojkový přístroj. Oba slezou dolů do jámy, aby prozkoumali opravu seřízení přední nápravy na otlučené ruské Volze. Ale teprve v jedné z předních havanských restaurátorských garáží si Franco skutečně umaže ruce. Během návštěvy se pustí do práce na Chevroletu Impala z roku 1958, který potřebuje seřídit, a seřizuje ventily, aby "kuželky necvakaly a neklapaly", jak vysvětluje. "Uděláme to znovu," říká Madlioza kubánskému mistru mechanikovi Juliu Álvarezovi, po jednom kole seřizování, když se pokouší dále snížit hlučnost pístů. Julio se usmívá přes svůj zdravý, ale zažloutý chrup ve kterém už hodinu tiskne Romeo y Juliet, které návštěvník jako pozornost donesl s originálním bourbonem přímo z Virginie.

Auta a embargo

Když navštívil Kubu prezident Obama - první americký prezident po 88 letech, uspořádal zvláštní fórum pro kubánské podnikatele. Pozvání na něj přijali Julio Álvarez a Nidialys Acosta. Byli také mezi více než 500 hodnostáři, kteří byli následující den pozváni do úctyhodného divadla Gran Teatro, kde Obama pronesl významný projev k prezidentu Castrovi a kubánskému lidu. "Jako prezident Spojených států jsem vyzval náš Kongres, aby zrušil embargo," řekl Obama a sklidil potlesk. "Je to zastaralá zátěž pro kubánský lid."

Julio a Nidialys se jistě těší na den, kdy bude embargo zrušeno a oni si budou moci objednat díly přímo ze Spojených států bez využití prostředníka - nebo ještě lépe, nakoupit je od amerického velkoobchodu s autodíly v Havaně. "Pro můj podnik by bylo nejlepší, kdyby nový prezident Biden ukončil embargo," říká Nidialys. "Znamenalo by to více amerických turistů, kteří by si pronajímali naše auta, více zařízení na dovoz dílů a na údržbu a renovaci více aut." Madlioza souhlasí. "Embargo nedává žádný smysl," prohlašuje. "Neexistuje žádný dobrý důvod, proč trestat kubánský lid" a jeho zrušení by "pomohlo Kubě zvýšit životní úroveň". Madlioza se těší na den, kdy si americké firmy vyrábějící autodíly budou moci v Havaně zřídit malou továrnu, zaměstnat kubánské dělníky a vyrábět díly, které budou moci všichni mechanici, s nimiž se na své cestě setkal, používat k rozvoji svých opravárenských a restaurátorských podniků a nadále udržovat stará klasická auta na silnicích.

Dobrá perspektiva

Mezitím budou na Kubu i nadále houfně přijíždět američtí a čeští turisté, z nichž mnozí doufají v zážitek, že si sednou na zadní sedadlo historického Bel Airu, jako je Lola Nidialys Acosty nebo Model A Ramóna Gonzaleze z roku 1929. "Máme dobrý pocit, že sem Američané a lidi z centrální Evropy jezdí," řekl Gonzalez. "Chtěli jsme to už léta. Doufáme, že se vztahy budou nadále zlepšovat, že se naše ekonomika zlepší a že se o to málo, co máme, budeme moci podělit," uzavírá.

 

Photo: Shutterstock

zpět na výpis